Karlík má hada Prometea. Mohlo by se zdát, že had je nudné zvíře, že jen spí a vyhřívá se na kameni. Ale pro Karlíka je Prometeus poklad.
Taky bychom mohli říct, že Karlík je obyčejný kluk. Má obyčejný pokojíček, chodí do obyčejné školy, má obyčejné rodiče, kteří mají stále co na práci. A přitom má Karlík tak bohatý život, že bychom mu to možná mohli závidět. Důležitou roli v tom hraje právě Prometeus.
Jak to začalo? Zase úplně obyčejně. Karlík nechtěl chodit do školy. Nějak se mu nepovedlo najít tam něco, za co by stálo tam chodit. Tak ho ráno vždy bolelo bříško nebo hlava a ten odpor ke škole byl tak velký, že dokázal vyrobit i zvýšenou teplotu. Rodiče si už nevěděli rady. Zkoušeli co se dalo – odměny, výhružky, tresty… nic. Karlík byl čím dál víc jak zvadlá kytka.
Až jednou přišel nápad. „Když budeš hezky chodit do školy, pořídíme ti nějaké zvířátko.“ To bylo první, co stálo za úvahu. Rodiče byli odpůrci jakékoliv havěti. Jen to smrdí, dělá rámus a nepořádek v bytě. Najednou se v tom světě, kde se Karlík cítitl jako zavřený v kleci, ze všech stran utiskovaný, až se dusil, objevilo jedno otevřené okno s výhledem do neznáma. A už to zase přišlo:
ALE žádného psa, kočku nebo papouška! Vyber si něco malého, tichého a budeš TO udržovat v čistotě. Jinak TO půjde z domu.
„Mami, já bych si přál hada.“
„Hada?!“
Rodičům trvalo dlouho, než tohle přání zpracovali a strávili. Hadi v nich budili respekt a raději se od nich drželi dál. Zkoušeli Karlíkovi nabídnout jiné, pro ně přijatelnější, druhy – rybičky, šneky,želvu, dokonce na křečka došlo. Karlík si stál za svým.
Tak si zanedlouho přinesl v malém teráriu malého hada. Nejdřív se vzájemně okukovali a pozorovali. Vypadalo to, že oba byli tím druhým zaujatí. Karlík naštudoval co se dalo o hadech – Jací jsou, jak a kde žijí, čím se živí, jak o ně správně pečovat. A skutečně, ráno ho už bříško ani hlava nebolely. Když maminka přišla do pokoje, aby ho vzbudila, už byl vzhůru a zíral do terária. Rychle vyskočil, aby už byl ve škole a aby už byl zpátky u Prometea.
Může nám to připadat divné, jakou velkou změnu dokázal udělat obyčejný had. V obyčejných věcech a příbězích se často skrývá mnoho neobyčejného. Po nějakém čase, kdy se Karlík
s Prometeem na sebe dlouho se zaujetím dívali, začal had na Karlíka mluvit.
„Hadi mluví?!“
Někteří zřejmě ano. Tenhle zrovna mluví. A vypráví neuvěřitelné příběhy o světech za světy, pod světy, nad světy i mezi světy. Je to takový multidimenzionální had. A Karlík naslouchá a jeho dušička se zahřívá a probouzí. Najednou se necítí tak sám, jiný, opuštěný, spadlý z nebe. Každý večer usíná naplněný příběhy o čarokrásných světech, kde se spolu mazlí mýdlové duhové bubliny, myšlenky staví paláce, čas a prostor jsou jen jedny z mnoha hracích figurek.
A pak je ráno. A jde se do školy. Už ať to je za mnou, myslí si Karlík a upaluje s taškou do jámy lvové.
Ale je tu ještě jeden bubák. Není to tak často, ale občas je potřeba nakrmit hada. To pak jde Karlík do Zverimexu, koupí malou bílou myšku v papírové krabičce, šourá se s ní domů a srdce se mu svírá a v hlavě má zmatek. Doma jí vysype z krabičky do terária a jde ven. Bloumá po ulicích a parcích a doufá, že až se vrátí, už bude po všem.
Prométeus dobře vnímá tento Karlíkův boj a jen se tiše usmívá. Karlík se na něj za to zlobí a pár dní trucuje a přemýšlí o smrti a zabíjení, o světě, kde násilí a utrpení je považováno za něco běžného a přirozeného. I smutek a bolest se jednou unaví a Karlík po pár dnech zase touží po dalších příbězích a dobrodružstvích, co mu Prometeus vypráví.
Jednou se Karlík odváží překonat svůj strach a zeptá se: „Proč jíš myši?“
„Pořiď si velkou klec, chovej v ní myši a pozoruj je. Pak to pochopíš.“ Takovou odpověď Karlík nečekal. To mu zamotalo hlavu ještě víc. Takhle je to na pokraji únosnosti, když má každý měsíc koupit a dát sežrat jednu myš. Natož když ji bude znát a pozorovat. Co když mu i myši budou vyprávět příběhy? Ta bolest, co Karlík cítil, se ještě zvýšila.
Jak si ten svět s námi hraje? To je k neuvěření!
Dnes jde Karlík do školy hodně smutný. A to ještě neví, co ho tam čeká. Kamarád mu vypráví svůj smutný příběh. Rodiče mu také dovolili malé zvířátko. A tak jednou s tátou přinesl domů velkou klec, s různými prolejzačkami, tunely a běhacím kolem. Uvnitř byla malá bílá myška. Máma z toho byla vyděšená. Myši fakt nesnáší. Od té doby k němu do pokojíčku nevkročila. Což bylo dobře, protože brzy v kleci nebyla jedna malá myška ale bylo jich tam najednou dvanáct. Jiřík měl velkou radost ale věděl, že tohle překvapení je nutné dobře utajit. To se mu povedlo, ale za nějaký čas v kleci nebylo dvanáct myšek ale třicet. To už Jiřík začínal mít strach, zda se tam všechny vejdou. Při čištění klece mu dvě proklouzly a vydaly se za dobrodružstvím do kuchyně. Máma přišla domů dřív, než je Jiřík stačil chytit. To bylo křiku a láteření. Když ještě pak uviděla plnou klec myší, bylo rozhodnuto.
„Ty myši musí z domu a hned! Třeba je pusť do parku. Kočky si s nimi už poradí. A klec zítra odneseš do bazaru. Už žádné myši!“
Tak odpoledne putovala klec i s šesti myškami, které Jiřík tajně zachránil, do Karlíkova pokojíčku. Karlík měl velké obavy co ho čeká ale moc si přál pochopit tu velkou bolest, co každý měsíc zažíval.
Bylo to ještě horší. Myšky přirostly Karlíkovi k srdci. Bylo zábavné a zajímavé je pozorovat. Brzy poznal, že každá má svoji jedinečnou osobnost. Brzy měly všechny svá jména.
Když se blížilo krmení, Karlík byl ještě bezradnější než před tím. Nakonec zašel do zverimexu a Prometeovi vysypal do terária myšku z krabičky. Když se vrátil z procházky, Prometeus klidně odpočíval a tiše se usmíval. Karlík se na něj zlobil víc než před tím. Zlobil se i na sebe a na celý svět. Přesto někde hluboko v sobě cítil, že v těch myškách je skutečně klíč k pochopení jeho bolesti.
A příběh se opakuje. Jednoho rána jde Karlík krmit myšky a místo šesti jich tam je osmnáct. Bezpočet neřešitelných úloh zaplnilo Karlíkovu hlavu. Nakonec je přece vyřešil. V klubu chovatelů hadů se domluvil, že bude dodávat myši na krmení a sám se rozhodl, že tento měsíc nepůjde nakupovat krmení do zverimexu.
Prometeus získal první bod v této hře. (Karlík ovšem také. Jen o tom zatím nevěděl.)
2
O to víc Karlík myšky pozoroval a zkoumal jejich povahy. Když přišel den D, bylo mu skutečně špatně. Zavázal si oči a šátral poslepu v kleci. Najednou mu připadala prázdná. Kde jsou ty myšky, co do něj jindy strkají čumáčkem a nastavují své kožíšky aby je podrbal? Trvalo to nekonečně dlouho, než odchytil potřebný počet myšek pro krmení hadů. A ta muka a utrpení co při tom
prožíval… Před očima mu běžela všechna jména myšek a příběhy z jejich života, které denně pozoroval.
Stojí mu to za to? Tolik trápení a bolesti, jen proto aby mohl poslouchat kouzelná vyprávění Prometea.
Stojí! A ne jen pro ta vyprávění. Karlík si moc přál pochopit PROČ? Proč tohle všechno? Proč takový hloupý omezený svět? Proč…
SVĚT MYŠÍ
Leontýna je velmi bystrá myška se špičatým čumáčkem. Její očka jsou občas posmutnělá, když sedí u kolotoče a pozoruje Rafaela, jak běhá v kole štěstí až do vyčerpání. Asi neví, kdy přestat. Když
z něj po dlouhé chvíli vypadne, spokojeně se zavrtá do vlněné rukavice a odpočívá. Leontýna na něj chvíli doráží, jako by říkala: „Pojď si hrát. Znám zajímavější hry než je to tvoje kolo. Ukážu ti je.“ Zajímavé je, že tento rituál provádějí každý den. Po chvíli to Leontýna vzdá a jde se bavit hryzáním oříšku. Karlík si vždy oddychne, když tyhle dva znovu spatří v kleci, po své každoměsíční lovecké výpravě.
Po nějaké době si Karlík všiml, že Leontýna už nesedí u kola štěstí tak dlouho. Chvilku Rafaela pozoruje a pak si jde po svém. Občas se zaskočí podívat zda Rafael stále běží za štěstím. Už snad ani není smutná. Jen se jemně pousměje a jde dělat myší věci. Nikdy však nepropásne okamžik, kdy Rafael, sotva pletouc nohama, míří do svého pelíšku. Znovu je tam něžná nabídka na hru a možná to už je jen:
„Mám tě ráda, jsem tu pro tebe, můžeme zkusit dělat něco spolu.“
Rafael se zavrtá ještě hlouběji do svého pelíšku a zavře svá korálková očka. Karlík si říkal, že by Leontýna měla být chytřejší a nabízet Rafaelovi hry když se vyspí a ne když vypadne z kola. Pozoroval myšky bedlivě, aby mohl pochopit více z jejich příběhu. Když se Rafael vyspí, hledá první něco na zub. A ejhle, Leontýna je tu taky. Spokojeně si spolu chroupou čerstvou mrkvičku. Pak Rafaelo zamíří na pravidelnou obhlídku klece. Leontýna cupitá za ním. Prohlídka vždy končí v kole štěstí. A dál ten příběh už znáte. Tyto dva měl Karlík nejraději. Vůbec je nechápal a stále čekal, zda se v tomto pravidelném rituálu něco změní. Když lovil poslepu myšky na krmení, vždy si vroucně přál, ať mezi nimi není Leontýna s Rafaelem.
Karlík vymyslel nový způsob odchytu myší. Sedl si před klec a dlouze myším vyprávěl o hadech a jiných zvířatech, o světě který žije z toho, že jeden pojídá druhého. Pak jim dal nabídku.
„Pokud se někdo chcete vysvobodit z této klece, zažít si být sežrán hadem a stát se součástí neustálé proměny vesmíru, tak pojďte na moji dlaň. Viděl, že myšky bedlivě naslouchají. Ostatně, byl zvyklý mluvit s hadem. Poprvé strčil do klece ruku bez zavázaných očí, připraven vzít myšku, která se pro to sama rozhodne. Předpokládal, že se všechny myšky někam schovají a on se vrátí ke svému starému způsobu odchytu. Jaký údiv a šok zažil, když se na jeho dlani ocitl Rafaelo. Ten, který vždy unikl jeho hbité šmátravé ruce. Nyní mu sedí na dlani a zpříma se mu dívá do očí. Karlík se neubránil pláči. Shodil Rafaela a utekl od klece. Když se po chvíli bouřlivých emocí podíval na Prometea, ten jen v klidu ležel a tiše se usmíval. Jako by říkal:
„Už jsi blízko.“ 3
Tento den se nekrmilo. Karlík potřeboval čas, aby vše zpracoval. Bylo to příliš silné a hluboké. Přesto se rozhodl, že nový způsob odchytu zopakuje a najde v sobě odvahu respektovat jeho výsledek.
Když za pár dní znovu, po dlouhém vyprávění příběhů o světě, strčil ruku do klece, nic nečekal. Byl připravený přijmout vše tak, jak to je. Přesto v skrytu doufal, že se myšky schovají, nebo přijde nějaká mladá nezkušená, kterou ještě tak nezná. Jako by se svět zpomalil. Čas dostal nový rozměr, když se Karlíkovi na dlani znovu usadil Rafaelo. V Karlíkovi vybuchla sopka ale rukou už neucukl. Jejich pohledy se spojily a Karlík najednou chápal, co myslel Prometeus tím, když mu navrhl:
„Pozoruj myši a poznáš svět.“
Od té doby Karlík kromě myší začal pozorovat a vnímat i svět kolem sebe. Neustále objevoval nové zázraky a dobrodružství. Vždy spěchal domů ze školy za Prometeem, aby mu mohl vyprávět, co všechno ve světě zažil, naučil se a pochopil. Prometeus se vyhříval na kameni, bedlivě naslouchal a tiše se usmíval.
———————————————————————————————————————————————————————
Karlíka ani nepřekvapilo, když při druhém odchytu, vyšplhala na jeho dlaň Leontýna. S velkou bolestí v srdci a zároveň s hlubokým soucitem a pochopením ji pohladil a vložil do terária
k Prometeovi. Když se vrátil z procházky, Prométeus se vyhříval na kameni a tiše se usmíval. Karlík se na něj už nezlobil. Jen nebylo jisté, kdo první začne vyprávět svůj příběh.